Letopisy království bohémských rapsodií (část druhá)
23.10.2008 08:32
23.10.2008 05:00, Jaromír Merhaut
Nové, kontroverze vyvolávající album Queen + Paula Rodgerse a turné se zastávkou v Praze nás přiměly k pamětnickému ohlédnutí. Název parafrázuje památný článek Jaromíra Tůmy v Melodii. Žádný světově proslulý interpret neobsáhl tak široké žánrové rozpětí jako Queen: od hardrocku po disco.
Můj rozhoupaný pohled na v tomto textu prezentovaná díla Queen se odvíjí od mého rockerství, jež jsem předeslal už v úvodu prvního dílu Letopisů. Pád na taneční parkety, odraz v druhé polovině osmdesátých let, nezapomenutelná Budapešť, nádherné "Innuendo", smrt Freddieho, popelení se v odkazu, krevnatý rockerský návrat. I druhý díl Letopisů je bez bodového hodnocení.
The Game (1980)
Rané osmdesátky jsou pro mne synonymem úpadku mnoha rockerů, Queen nevyjímaje. Těžké žezlo převzali mladí začínající metalisté, zatímco Freddie a spol. přistřihli lokny i muziku, napěchovali se do veksláckých bundiček a v mnichovském studiu začali otrocky pulsovat v rytmu syntíků. V některých skladbách se stali karikaturou sebe sama, viz taneční "Another One Bites The Dust" či "Dragon Attack". Celé "Game" je popárna, nanejvýš kašírovaný jakože rock ("Play To Game") anebo mateřinkový rokenrolek ("Crazy Little Thing Called Love"). Jen "Save Me" obstojí. Nepovedená hra. V USA nejprodávanější queenovské album, příznačně úspěšné i u rapperů.
Flash Gordon (1980)
Jen pár měsíců poté, co poprvé použili syntezátory, nahráli Queen doprovod k zfilmovanému hranému komiksu, který je jimi doslova prolezlý. Pazvuky zleva, lasery zprava, prskavky nahoře i dole, výbuchy, dialogy, mišmaš, ekšn pro děcka. "Flash Gordon" nelze popasovávat měřítkem pro řadovky, je to zakázková účelová instrumentální hudba určená jako podkres, determinovaná uměleckým záměrem někoho jiného. Pár motivů a témat se dá vydržet i samostatně, ale jinak je to kousek jen pro sběratele a specialisty zaměřené na soundtracky. Mezi nimi má "Flash Gordon" svůj solidní kredit.
Hot Space (1982)
Před 25 lety bylo pro mne "Hot Space" stvrzením, že Queen zradili rockové ideály. Dnes je vnímám spíše jako důkaz šíře talentu Freddieho, Briana, Rogera a Johna. Chlapi to hned při svém výletu úletu do diska spatra natřeli všem možným i nemožným zasloužilým popíkářům, diskoušům, což bylo docela úsměvné. Pokud se povznesu nad žánrový fundamentalismus, musím uznat, že "Hot Space" má svým způsobem muzikantský náboj. Ne, že bych je tedy vyhledával, hodil se do neonu, pomády a začal probíjet na parketu, ale už mi nerve uši ani žíly jako kdysi. Jednou za uherák si je docela rád připomenu.
The Works (1984)
Tehdy ve čtyřiaosmdesátém na mne působilo "Works" rozpolceně. V několika úderných skladbách to byl slibný návrat, viz á la "We Will Rock You" sekaná "Tear It Up" nebo Brianova rvavá kytara prostupující polovinou skladeb. Na druhé zde byly vyslovené hit pop gaga free kousky, sice elegantní, chytlavé, ale poplatné kdekomu. "Works" jsem vnímal jako méně povedenou obdobu bílého dvojalba, do typického soundu kapely přetavený pelmel inspirací zvenku. Přiznám se, že i mě okamžitě okouzlily výpravné a nápadité queenovské videoklipy. Celkově byl "Works", oproti "Hot Space", příslibem. Částečně naplněným.
A Kind Of Magic (1986)
Deset let jsem čekal na placku Queen, kterou bych mohl poslouchat bez větších výhrad. Jakmile jsem zhlédl na své Sony Betě burzovní kopii "Highlandera" a uslyšel manowarovsky okázalou "Princes Of The Universe", věděl jsem jistojistě, že rockoví Queen se vracejí ke svým poddaným. Zřejmě díky tehdejšímu boomu metalu se v polovině 80. let leckteří zasloužilí čtyřicátníci najednou rozpomněli, jak to uměli sami kdysi rozparádit, a buď se dali znovu dohromady jako Deep Purple, anebo přešaltovali na zpátečku.
Queen samozřejmě nešli do rizika ztráty vydobytých komerčních pozic, takže popová chytlavost prostupuje celou deskou, koloruje ji ovšem znovu nalezený rockový fundament. Třebas "One Vision", riff jak bejk, i když zkrocenej syntíkama. Titulní diskotékovou "A Kind Of Magic" zachraňuje klip, koho by nedojmula "Who Wants To Live Forever" a stadiónovým patosem nenaplnila "Friends Will Be Friends". Finále je jak za starých časů, "Gimme The Prize", dobře ukutá hardrocková bojovka, elegantní, odspodu našláplá "Don't Lose Your Head" a bombastická "Princes Of The Universe". Celý červen a červenec '86 jsem desku poslouchal den co den, Budapešť se blížila...
Live Magic (1986)
Namísto komentáře konzervy něco ze života. Bylo krásné nedělní July Morning roku osmdesát šest, když jsem spolu s manželkami (svou a Pepovou, Pepa jel taky) uháněl ve svém modrém sršňovi směr Buda. Co na tom, že motor skučel, voda se vařila a olej tekl, vidina Queen byla silnější než jakýkoliv soucit s autíčkem.
Varování, že všechno nebude jako v představách, přišlo na prvním maďarském odpočívadle, kde jsme potkali várku nasraných, vracejících se spoluobčanů. Lístky absolutně nejsou a kolem stadiónu zběsile pobíhá pár desítek tisíc zoufalců. Ve značně pokleslé náladě jsme pokračovali.
Budapešť. Nekecali. Zátarasy, transportéry, helikoptéry a pološílení kam oko dohlédlo. Jsme se připojili, křičeli, prosili, loudili, nesehnali. Na padesát taxíkářů, všechny obchody v okruhu deseti kiláků, překupníci čehokoliv, veksláci - nic, nic, nic, nic.
Zhruba půl hodinu před ohlášeným začátkem koncertu jsme se u vlakového nádraží poblíž Nepstadionu už jen zlomeně opírali o taky pobledlé embé. Já byl odhodlán ke všemu, třebas se prostřílet a ženu přehodit do arény přes plot. Start za patnáct minut, začal jsem se rozcvičovat.
A v tom se To stalo. K naší čtyřce se tak nějak mimoděk přitočila opodál postávající prostitutka a lámanou němčinou se nás tázala, cože máme za problém. Možná si myslela, že domlouváme švédskou pětku, řešíme detaily, a chtěla vypomoci. Tak jsme jí tak nějak na půl huby odsekli, že lístky na Queen. A ona "vífíl?" Šok! Pak česká podezíravost. Grošíky předem a foukne. Nebo je to zvrácená humoristka, volavka skryté kamery. Nic z toho. Dívčina posunkem ukázala, ať počkáme a zmizela. Ani jsme nestačili probrat, co to má jako znamenat, a byla zpátky se čtyřma lupenama!!! A těch sto procent navíc? I ještě dvakrát tolik bych jí dal. I jí bych dal... teda, nebýt tam žena a dvě minuty do začátku. Dodnes si vybavím ten náhlý, podle nadřazený pocit, když jsme se prodírali hromadou upocených těl k bráně, a najednou jsme nebyli jako oni, obyčejní řadáči bez lístků v kapse.
Koncert určitě znáte z kina, televize, cédé, videa.
I mému MB1000 se samou radostí vrátila barva a dnes určitě vozí někde v nebi Freddieho sem a tam, a značkuje cestu radostným čůrkem.
The Miracle (1989)
Bolševik to měl za pár, ani my v Gottwaldově Vystrkově ale nic netušili. Standa Devátý na útěku, Jirka Černý na své Antidiskotéce apeloval Několika větami a vyprávěl o Havlovi, hrál Kryla i Kubišovou, v Zázrak nikdo ani na krajíček nedoufal, možná tak Téčkový prognostik Zeman. "Miracle" se proto v létě 1989 nestalo symbolem zlomu, ale "jen" další zpoza opony importovanou položkou v našem společném hifistickém poslouchání. Je to solidní dobovka, i když oproti highlanderovské "A Kind Of Magic" u mě ústup, přeci jenom na můj vkus příliš často pumpuje v rytmu funky. Queen už dávno nebyli (hard)rockovým předvojem a ani jejich nejříznější kousky z "Miracle" neměly ambici soutěžit v tvrdosti s čímkoliv z tehdy módního heavy metalu. Queeni namísto toho byli fenoménem obrazovky a sami o sobě žánrem.
Innuendo (1991)
Plavný, mohutný ZepKashmir "Innuendo" a Freddieho árie "Show Must Go One" honosně rámují dílo, které stavím na roveň nejlepším kusům sedmdesátých let. Queen ve svém osudovém tvůrčím vzepjetí dokonale vyvážili obsahem i formou všechny své osvědčené polohy, vědomí neodvratného konce jako by osvobodilo kapelu od jakýchkoliv kalkulů. Sílu celku umocňuje i životní pěvecký výkon Freddieho, jeho hlas, zbaven gravitace pozemského pinožení, se doslova vznáší, poletuje a lelkuje nad všemi písněmi, vnitřně připraven na nebeské angažmá. Každou skladbu pojal Mistr jako pěveckou rozlučkovou etudu. V "I'm Going Slightly Mad" si procítěně pohrává s každým tónem, v hardrockové "Headlong" je pevný a pružný jak meč ze solingenské oceli. A tak Freddie naposledy čaruje dál a dál, píseň za písní. Smutnokrásné, poslední klasické album klasických Queen.
Made In Heaven (1995)
I kdybych chtěl, nemohu "Made In Heaven" považovat za plnohodnotné řadové album. Pro mne je to především dokument, který na jednu stranu ukazuje, jak Freddieho hlas krátce před smrtí ještě kvetl (jakkoliv jsou některé z posledních záznamů dotvořeny studiovými technologiemi), na druhou odhaluje určitou bezradnost tří zbývajících členů při sestavování koláže ze zanechaných útržků, starších odložených skladeb a dobových artefaktů. CD charakterizuje i spousta aranžérských vatových vycpávek, Queen většinu alba ani nezní jako rocková kapela z masa a kostí, elektrizující voltáž "Innuenda" ani náznakem, převládá melancholie, nahalený synthie sound, preludování, vangelisovská éteričnost, pieta. Každý opatrný tón dokumentuje, jak delikátní a nesplnitelný to byl úkol - vdechnout život vzpomínce zakleté do pásů.
I "Made In Heaven" si čas od času rád přehrávám, nikdy mě však nevynese do stavu beztíže. Když se s námi všemi Freddie teskně loučí v "Mother Love", mívám na prsou balvan.
Cosmos Rocks (2008)
Návrat Maye a Taylora k rocku pod patronací Paula Rodgerse a hlavičkou Q+PR by mohl být z mého pohledu dokonalý, kdyby se chlapi oprostili od pár podbízivek, s nimi je "Cosmos Rocks" jen skvělý. Novinka vyvolává naprosto protichůdné plamenné reakce, příčiny jsou podle mne triviální, generační a žánrová různorodost "queenovců".
Že velká část zejména mladších Queen (Mercury) fans nepřijala "Cosmos Rocks" za svůj, souvisí s tím, jak se kdo a kdy ke Queen dostal. Ti, co přes pop, se v Kosmosu ocitli jaksi mimo svůj prostor. I takoví by ale měli pochopit, že May a Taylor nejsou údržbáři Mercuryho mauzolea a že není jediný důvod, aby rezignovali na své přirozené muzikanství. Kdo má právo jim cokoliv vyčítat? Samozřejmě nikdo.
Blues je táta rocku, a o ten tu jde především. Jsem rocker. May, Taylor i Rodgers taky. Název kapely, alba, ani jeho obal neřeším.
Rané osmdesátky jsou pro mne synonymem úpadku mnoha rockerů, Queen nevyjímaje. Těžké žezlo převzali mladí začínající metalisté, zatímco Freddie a spol. přistřihli lokny i muziku, napěchovali se do veksláckých bundiček a v mnichovském studiu začali otrocky pulsovat v rytmu syntíků. V některých skladbách se stali karikaturou sebe sama, viz taneční "Another One Bites The Dust" či "Dragon Attack". Celé "Game" je popárna, nanejvýš kašírovaný jakože rock ("Play To Game") anebo mateřinkový rokenrolek ("Crazy Little Thing Called Love"). Jen "Save Me" obstojí. Nepovedená hra. V USA nejprodávanější queenovské album, příznačně úspěšné i u rapperů.
Jen pár měsíců poté, co poprvé použili syntezátory, nahráli Queen doprovod k zfilmovanému hranému komiksu, který je jimi doslova prolezlý. Pazvuky zleva, lasery zprava, prskavky nahoře i dole, výbuchy, dialogy, mišmaš, ekšn pro děcka. "Flash Gordon" nelze popasovávat měřítkem pro řadovky, je to zakázková účelová instrumentální hudba určená jako podkres, determinovaná uměleckým záměrem někoho jiného. Pár motivů a témat se dá vydržet i samostatně, ale jinak je to kousek jen pro sběratele a specialisty zaměřené na soundtracky. Mezi nimi má "Flash Gordon" svůj solidní kredit.
Před 25 lety bylo pro mne "Hot Space" stvrzením, že Queen zradili rockové ideály. Dnes je vnímám spíše jako důkaz šíře talentu Freddieho, Briana, Rogera a Johna. Chlapi to hned při svém výletu úletu do diska spatra natřeli všem možným i nemožným zasloužilým popíkářům, diskoušům, což bylo docela úsměvné. Pokud se povznesu nad žánrový fundamentalismus, musím uznat, že "Hot Space" má svým způsobem muzikantský náboj. Ne, že bych je tedy vyhledával, hodil se do neonu, pomády a začal probíjet na parketu, ale už mi nerve uši ani žíly jako kdysi. Jednou za uherák si je docela rád připomenu.
Tehdy ve čtyřiaosmdesátém na mne působilo "Works" rozpolceně. V několika úderných skladbách to byl slibný návrat, viz á la "We Will Rock You" sekaná "Tear It Up" nebo Brianova rvavá kytara prostupující polovinou skladeb. Na druhé zde byly vyslovené hit pop gaga free kousky, sice elegantní, chytlavé, ale poplatné kdekomu. "Works" jsem vnímal jako méně povedenou obdobu bílého dvojalba, do typického soundu kapely přetavený pelmel inspirací zvenku. Přiznám se, že i mě okamžitě okouzlily výpravné a nápadité queenovské videoklipy. Celkově byl "Works", oproti "Hot Space", příslibem. Částečně naplněným.
Deset let jsem čekal na placku Queen, kterou bych mohl poslouchat bez větších výhrad. Jakmile jsem zhlédl na své Sony Betě burzovní kopii "Highlandera" a uslyšel manowarovsky okázalou "Princes Of The Universe", věděl jsem jistojistě, že rockoví Queen se vracejí ke svým poddaným. Zřejmě díky tehdejšímu boomu metalu se v polovině 80. let leckteří zasloužilí čtyřicátníci najednou rozpomněli, jak to uměli sami kdysi rozparádit, a buď se dali znovu dohromady jako Deep Purple, anebo přešaltovali na zpátečku.
Namísto komentáře konzervy něco ze života. Bylo krásné nedělní July Morning roku osmdesát šest, když jsem spolu s manželkami (svou a Pepovou, Pepa jel taky) uháněl ve svém modrém sršňovi směr Buda. Co na tom, že motor skučel, voda se vařila a olej tekl, vidina Queen byla silnější než jakýkoliv soucit s autíčkem.
Bolševik to měl za pár, ani my v Gottwaldově Vystrkově ale nic netušili. Standa Devátý na útěku, Jirka Černý na své Antidiskotéce apeloval Několika větami a vyprávěl o Havlovi, hrál Kryla i Kubišovou, v Zázrak nikdo ani na krajíček nedoufal, možná tak Téčkový prognostik Zeman. "Miracle" se proto v létě 1989 nestalo symbolem zlomu, ale "jen" další zpoza opony importovanou položkou v našem společném hifistickém poslouchání. Je to solidní dobovka, i když oproti highlanderovské "A Kind Of Magic" u mě ústup, přeci jenom na můj vkus příliš často pumpuje v rytmu funky. Queen už dávno nebyli (hard)rockovým předvojem a ani jejich nejříznější kousky z "Miracle" neměly ambici soutěžit v tvrdosti s čímkoliv z tehdy módního heavy metalu. Queeni namísto toho byli fenoménem obrazovky a sami o sobě žánrem.
Plavný, mohutný ZepKashmir "Innuendo" a Freddieho árie "Show Must Go One" honosně rámují dílo, které stavím na roveň nejlepším kusům sedmdesátých let. Queen ve svém osudovém tvůrčím vzepjetí dokonale vyvážili obsahem i formou všechny své osvědčené polohy, vědomí neodvratného konce jako by osvobodilo kapelu od jakýchkoliv kalkulů. Sílu celku umocňuje i životní pěvecký výkon Freddieho, jeho hlas, zbaven gravitace pozemského pinožení, se doslova vznáší, poletuje a lelkuje nad všemi písněmi, vnitřně připraven na nebeské angažmá. Každou skladbu pojal Mistr jako pěveckou rozlučkovou etudu. V "I'm Going Slightly Mad" si procítěně pohrává s každým tónem, v hardrockové "Headlong" je pevný a pružný jak meč ze solingenské oceli. A tak Freddie naposledy čaruje dál a dál, píseň za písní. Smutnokrásné, poslední klasické album klasických Queen.
I kdybych chtěl, nemohu "Made In Heaven" považovat za plnohodnotné řadové album. Pro mne je to především dokument, který na jednu stranu ukazuje, jak Freddieho hlas krátce před smrtí ještě kvetl (jakkoliv jsou některé z posledních záznamů dotvořeny studiovými technologiemi), na druhou odhaluje určitou bezradnost tří zbývajících členů při sestavování koláže ze zanechaných útržků, starších odložených skladeb a dobových artefaktů. CD charakterizuje i spousta aranžérských vatových vycpávek, Queen většinu alba ani nezní jako rocková kapela z masa a kostí, elektrizující voltáž "Innuenda" ani náznakem, převládá melancholie, nahalený synthie sound, preludování, vangelisovská éteričnost, pieta. Každý opatrný tón dokumentuje, jak delikátní a nesplnitelný to byl úkol - vdechnout život vzpomínce zakleté do pásů.
Návrat Maye a Taylora k rocku pod patronací Paula Rodgerse a hlavičkou Q+PR by mohl být z mého pohledu dokonalý, kdyby se chlapi oprostili od pár podbízivek, s nimi je "Cosmos Rocks" jen skvělý. Novinka vyvolává naprosto protichůdné plamenné reakce, příčiny jsou podle mne triviální, generační a žánrová různorodost "queenovců". Že velká část zejména mladších Queen (Mercury) fans nepřijala "Cosmos Rocks" za svůj, souvisí s tím, jak se kdo a kdy ke Queen dostal. Ti, co přes pop, se v Kosmosu ocitli jaksi mimo svůj prostor. I takoví by ale měli pochopit, že May a Taylor nejsou údržbáři Mercuryho mauzolea a že není jediný důvod, aby rezignovali na své přirozené muzikanství. Kdo má právo jim cokoliv vyčítat? Samozřejmě nikdo.
Kontakt
Ing. Aleš Kožnar - design
K Břízkám 1235, 514 01 Jilemnice
481 543 073
602 522 974
Vyhledávání
Vytvořeno službou Webnode